Historický román stylizovaný jako královské paměti bez přetvářky odhalující machiavelismus politické moci.
Obsáhlý román o třech, původně samostatně vydaných částech (Dětství, Jinošství, Zrání), dělených dále jen graficky, je věnován památce literárního kritika V. DOSTÁLA (poprvé se věnování objevilo v druhém svazku díla) a uveden moty z Umění W. H. VAN LOONA a JIRÁSKOVA Husitského krále. Protagonistou i vypravěčem románu je Jiří z Poděbrad, který po své korunovaci (1458) vzpomíná na události o dvě, tři desítky let starší. První svazek byl opatřen ještě Předmluvou vydavatele, v níž autor předstíral, že je toliko editorem starého rukopisu, a Fragmentem úvodních slov písaře-anonyma, dosvědčujícím, že rukopis vznikl na základě diktátu samotného krále (obě předmluvy byly v souborném vydání vypuštěny). Děj Dětství je v podtitulu datován od r. 1426 do bitvy u Lipan, Jinošství shrnuje události let 1434-35 a Zrání uzavírá smrt císaře Zikmunda ve Znojmě r. 1437. Jiří vyrůstá na Poděbradech a na Kunštátě, nejdříve v opatrovnictví kněze Jana, který za Žižkových tažení přivedl Jiříkova strýce k pokladům sedleckého kláštera, po smrti otce Viktorína pak stále častěji po boku svého poručníka Hynce Ptáčka z Pirkštejna. Ptáček je politický intrikán milující spíše cesty k moci a nejistotu hry než moc samu; Jiří pod jeho vedením dospívá v chladně kalkulujícího racionalistu, který jde za mocí programově a systematicky. V rozbouřených poměrech doznívajících husitských válek, kdy už ideály vyčpěly a každý se rve s každým o prebendy a podíl na vládě, hrají Ptáček s Jiříkem dvojakou a obmyslnou roli: podporují (finančně i morálně, zjevně i tajně - vždy podle okolností) jak Zikmunda, který by rád opět usedl na český trůn, tak jeho zapřisáhlé nepřátele - extrémisty z husitských měst, hejtmany polních vojsk a později "zemského škůdce" Jana Roháče z Dubé. Mocné oslabují, slabé posilují, a tak postupně roste jejich vliv na dění v zemi. Před bitvou u Lipan společně podplatí Jana Čapka ze Sán a tím dopomohou k porážce polních vojsk. Na konci bitvy zachrání život Prokopu Holému, ovšem s podmínkou, že odjede z Čech a nikdy už o sobě nedá vědět. Jejich intriky vrcholí po Zikmundově návratu do Prahy. Ptáček sice jako nejvyšší hofmistr obléhá Roháčův Sión, "slávu" jeho dobytí však přenechá Zikmundovým Kumánům. A když se Zikmund v zemi znemožní Roháčovou popravou, Ptáček nejen přiživuje obecnou nespokojenost, ale ještě si - těsně před Zikmundovou smrtí - nechá dobře zaplatit za jeho ochranu zástavami z královského zboží. - Vedle množství historických osobností (Jan ROKYCANA, Jakub Vlk, kancléř Šlik, Oldřich z Rožmberka atd.) mají v ději důležitou úlohu fiktivní postavy poděbradského purkrabího Tomáše Ručky, Ptáčkovy milenky Markéty a německého rytíře Hanse Wolfa z Hasenbachu.
Erbenův román je polemikou s romantickým uctíváním dějin a heroizací tvůrců velké politiky. Dvojice Hynce Ptáčka a budoucího krále je povahově kontrastní: proti Ptáčkovu rozkošnictví, "žvanivosti" a zálibě v improvizaci staví autor Jiříkovu těžkopádnost, nepohnutost zevnějšku, za níž se skrývá mrazivě břitký intelekt, a zejména trpělivost, s jakou dovede čekat na pravou chvíli a na výsledky předem dobře promyšlených skutků nebo slov. Obě hlavní postavy jsou však společně ztělesněním principu moci jako něčeho, co ospravedlňuje všechny podlosti i zločiny. Už při prvním setkání s Ptáčkem je Jiří svědkem chladnokrevné vraždy a sám později rovněž zabíjí, považuje-li to za nutné. Erbenův pohled na dějiny je pohledem skeptika, který s oblibou odhaluje rozpor mezi krásnými slovy a mrzkými činy. Ironický charakter románu je násoben ještě tím, že celé vyprávění je vloženo do úst přímo Jiříkovi, který nijak neskrývá vlastní cynismus (příznačné jsou jeho sarkastické poznámky na ROKYCANOVU adresu a způsob, jakým ironizuje vyprázdněné symboly víry: "Pro moc mou a pana arcibiskupa. Pro pravdu a lásku boží."). Jiříkova zpověď je ovšem ambivalentní, za ironií se v ní tají i králova samota a vědomí tíže, kterou se svým prahnutím po moci dobrovolně přijal. Smutek z přízemně pragmatického světa, v němž se lidé mění v šachové figury, navozuje i stylové ladění prózy: úspornost a strohost vět, jež místy nabývají až aforistického rázu, melancholie přírodních scenérií, chladná střízlivost králových meditací, které se mísí do pásma vzpomínek. - Erbenův román těží z nedostatku pramenných údajů o dětství a mládí Jiříka z Poděbrad. Autorovy kombinace a konstrukce neodporují známým faktům, ale zároveň jsou založeny na nezastřené mystifikaci. Je to však mystifikace sloužící k boření zvetšelých mýtů, jako nástroj poznání a racionální reflexe dějin i politiky. Tyto rysy měly i svůj aktuální společenský smysl: poukazovaly totiž k jednomu ze základních znaků normalizační éry - k propastnému rozporu mezi slovy a činy mocných.
VÁCLAV ERBEN (nar. 2. 11. 1930 v Náchodě) získal čtenářskou popularitu zejména detektivními příběhy s ústřední postavou kapitána Exnera, elegantního a vtipného vyšetřovatele se slabostí pro něžné pohlaví (např. Znamení lyry, 1965; Bláznova smrt, 1967; Pastvina zmizelých, 1971; Osamělý mrtvý muž, 1975, atd.; některé z nich byly zfilmovány). Právě v nich zrály jeho kombinační schopnosti i smysl pro spojení petrifikovaných žánrových konvencí s jejich nenásilnou ironizací, tedy rysy příznačné i pro Paměti. Vedle detektivek patří k Erbenovu dílu i složitě komponované psychologické romány z vojenského prostředí (Srdce nebylo zasaženo, 1963; Týden žurnalisty Korina, 1971), pokoušející se odkrýt rozpory mezi sebeprezentací člověka a jeho skutečným charakterem, a také nekonvenčně zpracované pohádky (Šest pohádek od Václava Erbena, 1989). Autorův historický interes byl patrný už z některých detektivních románů s motivy archeologických nálezů (Poklad byzantského kupce, 1964; Vražda pro Zlatého muže, 1969; Denár v dílčí dlani, 1980). K vlastnímu historickému žánru se vedle Pamětí řadí román Trapný konec rytíře Bartoloměje (1984). Po r. 1989 přerostl autorův teoretický zájem o politiku a její mechanismy i v aktivní politickou činnost: Erben vykonává funkci tiskového mluvčího české sociální demokracie.
Svou koncepcí historické prózy se Erben hlásí k vančurovské tradici (vypravěčská ironie, princip hry jako nástroje poznání, uměřená - především syntaktická - archaizace textu). Pojetím Jiříkovy postavy ovšem paradoxně rozvíjí i některé podněty, jež byly implicitně obsaženy v JIRÁSKOVĚ Husitském králi (1919, 1930), románu, který autor nedokončil snad i proto, že se mu titulní hrdina svými královskými skutky víc a víc odcizoval. V kontextu české prózy 60.-80. let má Erben svou ironií, analytičností a zaměřením na fungování mocenských mechanismů nejblíže k J. ŠOTOLOVI (Tovaryšstvo Ježíšovo; Svatý na mostě, 1978) a O. DAŇKOVI (Král utíká z boje; Král bez přílby, 1971). Formu fiktivních pamětí, užívanou v literatuře již od dob vzniku románového žánru (D. DEFOE) uplatnil v české historické próze např. J. SVÁTEK (Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze, 1886-90), V. VANĚK (Země krvácí, země kvete, 1946), I. KŘÍŽ (Pravda o zkáze Sodomy) nebo V. HEJL (Zásada sporu, 1979), ze zahraničních autorů mj. R. GRAVES (Já, Claudius), M. WALTARI (Egypťan Sinuhet) nebo R. MERLE (cyklus o Petru ze Sioraku).
Lit. hb (= Z. Heřman), ZM 1974, č. 9; J. Pecháček: Mládí krále Jiřího, LitM 1974, č. 10; R. Pytlík: Nová podoba historického románu, Tvorba 1977, č. 41; D. Moldanová: Chudák Jiří, král český, LitM 1978, č. 4; H. Rak (= A. Haman): Romantika historie a současný historický román, KSb 1981, č. 1xx, též Historické studie 1982, sv. 11xx; W. Nawrocki: Komentarze do rozwoju czeskiej powiesci historycznej, in Wspólczesnosc i historia, Katowice 1982; Š. Vlašín: Lesk a bída historického románu, in Na přelomu desetiletí, Praha 1985; V. Dostál: Historický román na rozcestí, in Zrcadla podél cesty, Praha 1987; K. Milota: Návrat smutného krále, LitN 1990, č. 15 (příl. LidN 12. 7. 1990); M. Blahynka: Zvědavý V. E., in V. E.: Paměti českého krále Jiříka z Poděbrad (III. díl), Praha 1981.
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)