Cyklus próz o příhodách chlapecké party z pražské periferie 50. let, reflektující vliv rozvrácených rodin a mravních prohřešků dospělých na formování adolescentů.
Osm povídek knihy rozsahově osciluje mezi 20 až 40 stranami, na kterých jsou zaznamenány příběhy a epizody ze života dospívajícího protagonisty a vypravěče Tadeáše Falka prožívané s jeho kamarády z karlínské party ve druhé polovině 50. let. Kardinálové, jak si říkají, pocházejí vesměs z neúplných, rozháraných a nepříliš majetných rodin. Odpovídá tomu i náplň společně tráveného času: Tadeáš (přezdívaný Šupy; jeho otec ve vězení pro karban) se s parťáky Boganem, Harýkem, Korym a Moulinem snaží nejrůznějšími způsoby (sběr, sázky...) obstarat peníze na koupi bruslí (Nero, Slečna Láska), na návštěvu bazénu (Axa), nebo je naopak ušetřit podloudným vniknutím na zimní stadion (Sociální bába), soupeří s okolními "organizacemi" (prestižní fotbalové a hokejové zápasy - Černá růže), ale jejich samorostlá etika, spočívající ve snaze "vzít spravedlnost do vlastních rukou", je občas přivádí až na hranici zákona, v některých případech i za ni (Zatčení, Slečna Láska, Sociální bába; v povídce Do emigrace plánují dokonce útěk do ciziny). Drsnost mluvy i některých činů kardinálů má protipól v jejich pochopení pro sny a potřeby outsiderů nejrůznějšího ražení, v jejich zvýšené citlivosti na křivdy vůči těm, kdo nejsou schopni ubránit se sami (Holka na kolečkách, Černá růže, Slečna Láska). V prózách vystupuje celá galerie podivínů, postav roztodivných osudů, tu tragických, jindy humorných, které pomáhají evokovat atmosféru i neidylické poměry pražské periferní čtvrti.
Relativně samostatné povídky jsou propojeny v několika rovinách. Jednak mají společný strukturní model: expoziční část textu přináší pokaždé informace o samotných kardinálech, o jejich rodinných poměrech a problémech, o dění a událostech v okolí, a generuje tak jakousi centrální tematickou linii; poté následuje dějová zápletka, spojená často s postavou objevující se i v titulu dotyčné povídky. Pointované vyústění konfliktu pak mívá výrazně etický podtext, který lze považovat za další spojovací rys všech povídek, zdůrazňujících význam harmonické rodiny i okolního prostředí na formování dospívajících. Nejzřetelněji spojuje jednotlivé prózy jazyková stránka. Její základ tvoří jak v dialozích, tak i ve vypravěčské řeči (všechny povídky jsou vyprávěny ústy hlavní postavy - Tadeáše) obecná čeština s četnými vulgarismy, ale též archaismy, slangovými i argotickými prvky a germanismy. ("Kory mi to hodil akorát na můj liz. Vyrazil jsem přes natažený haksny petráckýho halva, přiťukl jsem si mergli na levačku a dal ji znova do prudkýho běhu. Čekali, že začnu před obráncema tajtrlíkovat jak janek, jenže já to napálil šajtlí.") Vedle uvedených charakteristik nepostrádá mluva Duškových hrdinů také jisté míry poetičnosti a humoru: "Na viaduktu si to hasila lokotka a prskala z posledních sil. Fičela jako rychlík a ucházela z ní pára. Ptáci vystřelili k obloze a zmizeli v oblaku čoudu, co odplivla lokotka nad střechy domů." V této souvislosti nutno zaregistrovat určitý rozpor mezi pravděpodobnou mentální a intelektuální úrovní teenagerského vypravěče a poetickými kvalitami jeho jazykového vyjadřování.
Z hlediska protagonistovy životní chronologie představují Tuláci první díl volné falkovské tetralogie, třebaže je VÁCLAV DUŠEK (nar. 2. 9. 1944 v Praze) vydal až po její třetí a čtvrté části (Panna nebo orel, 1974; Druhý dech, 1975). Cyklus pak doplnil v r. 1979 románem Dny pro kočku. Postava Tadeáše Falka není prosta autobiografických momentů. Autor skrze ni přiblížil osudy jedince zbaveného rodinného zázemí a pohybujícího se na společenské periferii, který však neztratil smysl pro čest a hodnoty jako přátelství, láska, rodinný soulad a snaží se k nim až tvrdošíjně dospět, byť mu to okolí nijak neusnadňuje. Tragičtější variantu Falkovy cesty ke spořádanému životu a osobnímu štěstí Dušek vytvořil v románu Lovec štěstí (1980), jehož hlavní hrdina však není tak cílevědomý a důsledný jako Tadeáš a není schopen vyprostit se z vazeb s podsvětím a realizovat své sny. Civilně romantický ráz zůstal charakteristický také pro další autorovy prózy. Platí to jak o novele Kukačky (1988, o útěku dvou dívek z nápravného zařízení), tak hlavně o románu Skleněný Golem (1989, dopsán 1982), líčícím dětství a dospívání Matouše Tonera a respektujícím věrněji než v případě Tadeáše Falka Duškovu autopsii (viz příčinu otcova zatčení), což se projevilo ve zvýšení kritičnosti a plastičnosti textu zejména při zachycení reálií 50. let. Didaktický podtext se stal až nepatřičně zřetelným v Duškově povídkovém souboru Komu nepadají hvězdy (1990). Jako volné pokračování Skleněného Golema vznikl román Poslední kovboj (1993).
Zpočátku byl Dušek řazen mezi autory tzv. severočeské literární školy (V. PÁRAL, J. ŠVEJDA, J. VOLÁK ad.), s nimiž ho pojila částečná lokalizace tvorby do severních Čech, jakož i snaha o otevřené a detailní zobrazování skutečnosti, zejména pracovních i osobních problémů soudobého člověka. Postupně se však stávala stále zřetelnější návaznost jeho tvorby na linii české literatury inspirovanou životem lidí na společenském okraji, popř. jejich problémy s adaptováním na "běžné" prostředí (v meziválečné době F. LANGER, E. VACHEK, K. POLÁČEK, E. BASS, G. VČELIČKA, později B. HRABAL, K. MISAŘ, a v době nedávné R. JOHN, R. NENADÁL, J. PELC, V. TŘEŠŇÁK, v próze konzumního charakteru pak třeba P. FRÝBORT).
Lit. J. P. Kříž: Potřetí ze života Tadeáše Falka, Rt 24. 10. 1978; M. S. (= M. Staňková): Povídky V. D., NK 1978, č. 37; J. P. Kříž: Třikrát Falk, LitM 1979, č. 7; B. Dokoupil: Romance po severočesku, Tvorba 1989, č. 11 (o Kukačkách); J. Lukeš: Dvakrát do téže řeky?, SvS 9. 12. 1989 (o Kukačkách a Skleněném Golemovi); P. Janoušek, I. Vízdalová: 2x Dušek, Kmen 1989, č. 30 (o Skleněném Golemovi); J. Peňás: Utahaný poslední kovboj, LD 9. 10. 1993 (o Posledním kovbojovi); J. Hájek: K některým problémům mladé prózy, Tvorba 1980, č. 32; J. Lukeš: Literární realita pravá a nepravá + Bez pověr a bez iluzí, in Prozaická skutečnost, Praha 1982; J. Holý: Civilní romantismus V. D., LitM 1983, č. 9; Š. Vlašín: Tvůrce Tadeáše Falka, in V. D.: Tuláci - Dny pro kočku, Praha 1983; L. Machala: V drsné škole života, KultM 1985, č. 3; Povolání: spisovatel, Kmen 1988, č. 37 (rozhovor); Drsňák s citlivou duší, Véčko - Voják 1992, č. 5 (rozhovor).
(Lubomír Machala, Slovník české prózy, 1994)