Milostná novela z českého pohraničí po r. 1945.
Text je rozdělen do šesti nepojmenovaných kapitol. Děj se odehrává v českém pohraničí brzy po skončení 2. svět. války a odsunu Němců. Hlavními postavami jsou Čech a mladá Němka. To se však čtenář musí dovtípit podle souvislostí, postavy ani lokality nejsou přímo určeny jmény ani letopočty. Šedesátník vypráví v 1. osobě svůj příběh odchodu z domova do samoty, "na pouť". Přijíždí do lesnatého kraje s opuštěnými osadami a cestou vzpomíná na svou dětskou vizi "boží duhy" a krásky, odtud na něj shlížející. Přichází k osadě a ve zpustlém kostele objeví rakev s mrtvým. V domě jejích rodičů se setkává s mladou rudovlasou ženou, kterou mužovi krajané znásilnili a jejíž matku a tetu zabili. Je to její dům po rodičích. Muž se nejprve vydává za hrobníka a žena mu na jeho přání vypráví o svých útrapách. On jí slibuje obstarat na úřadě povolení k pobytu. Když oba společně uloží rakev do hrobu, setkávají se s přistěhovalci, kteří ženu znají z dřívějška. Ve svých úvahách a hovorech muž povyšuje ženu pro její krásu a utrpení do pozice královny. Po mnohých rozmluvách a mužových úvahách o útěku i jeho vlastní nedostatečnosti převezme část tíže ženiny minulosti tím, že si z ní nechá vyprávět vše nejhorší. Kniha končí začátkem milostného štěstí tohoto zvláštního páru. Obraz "boží duhy" se v ní několikrát vrací jako připomínka mužovy dětské vize a také jako symbol míru.
Konkrétní určení místa a času děje Durych potlačil, aby naopak posílil obecně filozofický význam textu, a svým způsobem se tak vrátil k rané symbolistické poetice. - J. PATOČKA interpretoval Boží duhu jako dílo "Durychovy zároveň individuální i dějinně vztažené kajícnosti, /.../ jež má zároveň význam loučení i nového začátku", jako "velepíseň lítosti, podmiňující a připravující naději na duchovní smíření". PATOČKA rozložil knihu do pozoruhodně propracované soustavy pokání, jejíž kostra je tato: Žena je kajícná za svou pohanu, muž za hrůzy, které se staly. Muž jako by byl ženiným zpovědníkem, a chce být milencem - což se vylučuje. Akt pohřbívání je realizací mužovy vůle k metafyzickému pokání. A zrození lásky a překonání "i úcty k sobě samému jakožto nejjemnější formy sobectví" znamená jasnou cestu k vykoupení. - V konkrétním příběhu protagonistů Boží duhy se však zároveň uplatňuje obecně lidská dialektika. Je to milostný příběh odehrávající se v jedné určité historické situaci, tak jako Bloudění a Masopust: všechny tři milostné příběhy ztělesňují Zeitgeist, ducha doby: rozeklané doby třicetileté války v Bloudění, absurdní "převrácené" doby v Masopustu a doby násilí a revanšismu v Boží duze. Boží duha však končí nejšťastněji ze všech tří. Nedokončená věta, jež knihu uzavírá, je pak ostentativním výrazem Durychova ostychu před kýčovitým happyendem, jímž chce svůj příběh uzavřít spíše jako filozofickou rozpravu než jako román la thése. V Boží duze se Durych vrátil k mnoha svým oblíbeným motivům a postupům. Je to milostný půdorys a (mariánská) úcta k ženě, břitký dialog s tendencí k paradoxnosti a ironii, soustava nápovědí, předzvěstí a refrénů, romantika divočiny a lesa. Novum představuje uměřený, vyvážený a vyzrálý sloh, který se však nevzdává výsledků Durychovy symbolistické a expresionistické tvorby a odpovídá také přirozeně monumentálnímu dějinnému tématu novely a rozšafnému duševnímu světu šedesátiletého vypravěče.
Boží duha (rukopis byl dokončen v r. 1955) spojuje v Durychově díle linii milostných příběhů ze současnosti, které neapriorně mapují milostnou dialektiku, s linií historických próz, vyjadřujících ducha doby. Je obecně uznávána za jeden z vrcholů Durychova životního díla a svědčí tak o jeho umění nadčasového zpracování aktuálních témat, podobně jako např. už Žebrácké písně (1925), jejichž villonovské obrázky Durych vytvořil jako aktuální pamflety. Stejně působivá byla však ve své určitosti, adresnosti a útočnosti též Durychova publicistika (kulturní i politická, hlavně v časopisech Akord a Obnova; z ní byla též sestavena jeho kniha literárních pamfletů Ejhle člověk!, 1928). Durychovo smírné stanovisko k česko-německým dějinně konfliktním vztahům odpovídá katolickému univerzalismu, s nímž Durych prosazoval náboženské hodnoty v národní kultuře, pojímané s apodiktickou láskou, nikoli však šovinisticky (srov. dramata Svatý Vojtěch, 1921, a Svatý Václav, 1925, a historické a hagiografické eseje Naděje katolictví v českých zemích, 1930; Cesta svatého Vojtěcha, 1940; a Světlo ve tmách, 1991).
Boží duha se stejně jako Bloudění přiřazuje k beletristickým dílům o "české otázce". Stejně jako ono analyzuje a zobrazuje stav a předkládá vizi východiska. Tím, jak v ní Durych dokázal zobecnit konkrétní časový problém, obejít se bez vnějškových příznaků doby a místa, má Boží duha jedinečné postavení mezi ostatními prózami s česko-německou problematikou a zároveň připomíná autorovo rané symbolistické období (vizionářská próza Svatý Jiří, 1915; cyklus Jarmark života, sestávající z próz Jarmark života, 1916, Na horách 1919, a veršovaných balad Cikánčina smrt, 1916, a Laň a panna, 1925). - Pozoruhodným zpracováním problematiky viny a trestu se přiřazuje ke kontextu, který určuje F. M. DOSTOJEVSKIJ a v české literatuře především současník Durychův F. LANGER. Po r. 1945 se dobový problém viny a trestu traktuje v české literatuře především v přímé návaznosti na výsledky války; do obecnější platnosti jej přivádějí existencialisté (E. HOSTOVSKÝ, J. MUCHA, M. HANUŠ), katoličtí autoři reflektují jak skutečnost válečnou, tak ostražitý odpor k dobovým socialistickým tendencím (J. ZAHRADNÍČEK, La Saletta, 1947, a Rouška Veroničina, 1949; J. DEML, Podzimní sen). Těmito tématy se zabývala také dobová esejistika, např. F. KOVÁRNA v souboru Listy mrtvému příteli (1946).
Lit. E. J. Havlíček: "Zprvu plaše jen jednou jako -", KJ 1969, č. 37; A. Jelínek: Návrat dílem z pozůstalosti, MF 5. 1. 1970; Několik pohledů francouzských kritiků na českou literaturu 4, LitN 1990, č. 16 (příl. LidN 19. 7. 1990); K. Křepelka, Proglas 1991, č. 8; J. Patočka in J. D.: Boží duha, Praha 1991; M. C. Putna: Položil jsem svou duhu..., LitN 1991, č. 36 (příl. LidN 5. 9. 1991); K. Komárek: Kde zazářila Boží duha, LD (Brno) 19. 8. 1992; J. Zahradnický: Hledání pevné půdy pod nohama, Tvar 1992, č. 2; O. Čálek: Zápas o Boží duhu, Tvar 1993, č. 39/40; M. Jungmann: Prózy o česko-německých vztazích, LitN 1993, č. 29; A. Měšťan: "J. D. - romanopisec a teoretik českého verše" (R. Jakobson) + D. a Patočka o lítosti a pokání, in sb. Rozhlasová univerzita Svobodné Evropy I, Mnichov - Praha 1993.
(Jiří Kudrnáč, Slovník české prózy, 1994)