Čtyřdílná historická epopej o jezuitských misiích v Japonsku v 16. a 17. stol.
Dílo o více než 1 000 stranách je rozděleno do čtyř dílů s názvy Země, Moře, Krev a Oheň, dále členěno do pojmenovaných kapitol a uvedeno motem z Lukášova evangelia: "Tak i vy, kdož učiníte všecko, což vám přikázáno jest, rcete: Služebníci neužiteční jsme; což jsme povinni byli učiniti, učinili jsme." Odehrává se od 80. let 16. stol. do r. 1622. V prvním dílu Karel Spinola, mladičký syn císařského štolmistra, Itala ze starého rodu, a české šlechtičny, odchází po vypovězení cizinců, kteří neslouží u dvora, z Prahy do Itálie k svému strýci, biskupovi, posléze jmenovanému kardinálem. Spinola, od dětství snící o náboženském sebeobětování, je páterem Riccim právě s touto perspektivou a proti vůli rodiny lehce získán pro vstup do jezuitského řádu a pro misijní působení v Japonsku. Koncem noviciátu je stižen tuberkulózou a po pobytu na několika místech Itálie odplouvá z Lisabonu směrem do Indie. V druhém dílu prožívá mnohé nehody a různá dobrodružství, odehrávající se na moři i při krátkých pobytech v Brazílii, Mosambiku, Portoriku, protestantské Anglii, kde mu hrozí smrt jako domnělému španělskému špehovi, znovu v Portugalsku, v Indii a Číně, odkud se konečně jako osmatřicetiletý dostane do Japonska. Třetí díl je věnován podivuhodně úspěšné misijní činnosti v Japonsku, které je zmítáno spory mezi knížaty a kam spolu s katolickými Portugalci a Španěly nebo na jejich úkor pronikají také protestantští Nizozemci a Angličané. Jezuité přitom soupeří s františkány a dominikány. Záhy je křesťanství různě zakazováno a posléze jsou krvavě pronásledováni jak misionáři, tak jejich japonští souvěrci, kterých bylo snad na 600 000. Spinola, houževnatý, dovedný, učený a zanícený, se stává biskupským prokurátorem a odmítá, jako už dříve víckrát, hierarchicky vyšší postavení, které by znamenalo odchod z Japonska. Ve čtvrtém dílu je spolu s dalšími křesťany, kněžími i laiky dlouhodobě vězněn nejprve v Omuře a potom v Nagasaki. Ve vězení se smiřují představitelé tří soupeřících řádů a všichni se připravují na vyvrcholení svého života - mučednickou smrt. Asi po třech letech věznění je pak před stotisícovým davem několik desítek těchto lidí upáleno či sťato.
Tetralogie je epopej s kolektivním hrdinou a dějem vedeným střídavě analisticky a románově. Otvírá a uzavírá ji Spinolův životní příběh, jednou vystupující do popředí, podruhé ustupující do pozadí a rytmicky se střídající s osudy dalších, většinou epizodních postav. Tak se stírá hranice mezi hlavním a vedlejším dějovým pásmem a mezi prvky epickými a dekorativními. V mikrostruktuře textu tomu odpovídá mísení hlediska vypravěče s hledisky postav, nezřetelné vzájemné odlišování jednotlivých vnitřních monologů, jejichž mluvčí jsou navíc často zamlčeni, i prostupování vnějšího světa s vnitřním světem postav. Svým jevištěm dílo ukazuje široký obzor barokního světa, důsledek zámořských objevů i křesťanské duchovní expanze. Poetika tetralogie vykazuje barokní rysy podobně jako předchozí Durychovy romány z barokní doby. Peripetie cest Karla Spinoly a dalších jezuitů mají podobu fyzického bloudění, jeho protikladem je však záměrné úsilí o mučednickou oběť, jež se zase může uskutečnit jen v souhlase s řízením Božím. Sám pojem "služebníků neužitečných" je významově ambivalentní, odpovídající Durychovu ironickému porovnání Boha s člověkem. Jsou to vesměs lidé výjimeční, jež Durych líčí autenticky, zevnitř; nejsou to romantičtí hrdinové, třebaže jsou někdy poháněni romantickou touhou: "Proč však sníti? Není skutečnost snem mnohem lepším a zajímavějším?" Tato barokní skutečnost-sen vznikla prostoupením obou svých částí jako v bdělém snu, obdobně jako v Durychových mystických dílech ze současnosti. Znajíce tuto podstatu světa, žijí na něm Durychovi jezuité vyrovnaně a odcházejí z něj jen výš, k Bohu. - Součástí Durychova barokního univerza jsou prvky jakoby jiného původu: renesanci připomínající intriky v italských městech, námořní romantika podobná COLERIDGEOVĚ a idylické partie z exotické divočiny srovnatelné s dílem BERNANDINA DE SAINT-PIERRE. Durychův styl je sugestivní, poučený na básnické i řečnické próze, funkčně proměnlivý a v mnoha směrech kontrastní, střídmě archaizovaný a exotizovaný, ironický a slavnostně vznešený.
JAROSLAV DURYCH (2. 12. 1886 v Hradci Králové - 7. 4. 1962 v Praze), s J. DEMLEM a J. ZAHRADNÍČKEM nejvýznamnější představitel české katolické literatury, obrodil v meziválečném období spolu s V. VANČUROU historickou prózu. Svou rozsáhlou tvorbou navázal na směry konce 19. stol., v začátcích byl ovlivněn expresionismem a novoklasicismem, po celý život pak různou náboženskou literaturou, často mystickou, typu svaté TEREZIE JEŽÍŠOVY a svatého JANA Z KŘÍŽE. Historickou, někdy legendární tematiku, jež dobře vyhovovala jeho polárnímu vidění a pojetí světa jako uzavřeného systému, zpracoval též v několika dramatech z náboženských dějin a ve villonovské sbírce poezie Žebrácké písně (1925). Nejdokonalejší realizací jeho koncepce je román Bloudění (1929), velká freska třicetileté války a v ní osudů mileneckého páru Jiřího a Andělky; předcházela mu trojice povídek z doby kolem Valdštejnovy smrti Rekviem (1927-28) a následovala jej novela Masopust (1938) z doby vpádu Pasovských do Prahy r. 1611. - Na Služebnících neužitečných pracoval Durych v letech 1931-61. Jeho prvotním inspiračním zdrojem byla latinská kniha českého jezuity M. TANNERA Tovaryšstvo Ježíšovo, bojující až ke krveprolití a ztrátě života v Evropě, Africe, Asii a Americe proti pohanům, mohamedánům, židům, heretikům a bezbožníkům, za Boha, víru, církev, zbožnost (Praha 1675, německý překlad 1683). Podnikl studijní cestu do Itálie, z níž vznikl cestopis Římská cesta (1933), dokonce zamýšlel přijmout lékařské místo v Indonésii. Bezprostředním předchůdcem Služebníků neužitečných byla povídka o dětských křesťanských mučednících v Japonsku Děti (1934). V tetralogii je patrná inspirace hagiografickou literaturou a literaturou o mučednících (cyklus Acta martyrum atd. i moderní verze této tematiky od spisů F. R. CHATEAUBRIANDA Duch křesťanství, 1802, a Mučedníci, 1809). V české literatuře převzali tematiku světců a mučedníků K. SCHULZ a F. KŘELINA, ironicky ji zpracoval J. JOHN (Pampovánek). Hrdiny Služebníků neužitečných lze dát do souvislosti s osaměle bloudícími postavami tehdejších historických románů, jejichž vlnu iniciovalo i Bloudění. Analisticko-románový charakter dokumentárně silně zatížené tetralogie má paralelu v dílech jako Obrazy z dějin národa českého (1939-40) V. VANČURY nebo Dobyvatel (1947) I. OLBRACHTA. Základní schéma své historické beletrie převzal Durych i do své komorní novely o době bezprostředně po 2. svět. válce Boží duha. Do souvislostí lidských generací v čase se ponořil v próze z dějin svého rodu Zlatý kočár (rukopis dokončen 1962) a souvislostí světské a duchovní moci se zabýval v torzu Papežové a císaři. Durychova historická beletrie a s ní také jeho příležitostné překlady, adaptace, eseje a edice spoluvytvářely velkou vlnu zájmu o baroko a jeho kulturu, která násilně skončila až v závěru 40. let.
Lit. F. X. Šalda: In margine D. Bloudění, ŠZ 1929/30, s. 176; B. Fučík: Glosy k D. Služebníkům neužitečným, Akord 1940-41, s. 141; F. Götz, Čteme 1941, č. 2; V. Jirát, KM 1941, č. 1; O. Králík: D. Služebníci neužiteční, Výhledy do života a světa 1941, č. 3; P. Hora: Cestou k Služebníkům neužitečným, in SPFFSU, A 1, Opava 1991; V. Černý in Tvorba a osobnost I, Praha 1992 (o Masopustu); Z. Hrbata: Poznámky k novému vydání D. Bloudění, Tvar 1993, č. 31/32; B. Václavek: Poutník Absolutna, in Od umění k tvorbě, Praha 1928 (2. vyd. 1949); J. Bartoš: Kdo jest J. D.?, Kralupy n. Vltavou 1930; K. Sezima: Mystický senzualista, in Masky a modely, Praha 1930; J. Otradovicová: Básnický profil J. D., Praha 1943; E. Kantůrková: Vznešenost v Čechách, KSb 1986, č. 4xx; sb. J. D. 100. výročí básníkova narození 2. prosince 1986 (red. L. Jehlička, 1986xx); V. Durych: Poctivý ironik J. D., Velehrad 1990, č. 10; D. Moldanová, LitR 1990, č. 3; I. Slavík: Fragmenty k portrétu J. D., Zprávy SČB 1990, č. 2; J. Durych - apoštol českej prózy (rozhovor s V. Durychem), Fragment K 1991, č. 1; E. Strohsová: J. D. (Pokus o portrét), ČLit 1991, č. 2; P. Hora in J. D.: Cesta svatého Vojtěcha, Praha 1992; J. Med: Prolegomena k četbě J. D., Proglas 1992, č. 9; Z. Hořínek: Světec jako dramatický hrdina, DR 1993, č. 4; V. Justl: Zapomenutý básník, in J. D.: Osamělé květy, Praha 1993; J. Kudrnáč: Durychův symbolický cyklus Jarmark života, in J. D.: Jarmark života, Praha 1993.
(Jiří Kudrnáč, Slovník české prózy, 1994)