Novela o vztahu dvou starých mužů s odlišnými názory zasazená do atmosféry před 21. srpnem 1968.
Dílo je členěno na menší úseky jen graficky a jeho dokončení je v závěru datováno do listopadu 1970. Za nebohatým dějem se skrývá velké dramatické napětí, jehož nositeli jsou dva staří muži. Historické okolnosti i prostá náhoda se staly příčinou toho, že se proti sobě v 50. letech ocitají bývalý aktivní odbojář a přesvědčený komunista Osvald Maleček a sedlák Franta Havelka, oba původem ze sousedních vesnic někde na Drahanské vysočině. První byl vězeňským dozorcem na uranovém dole, kde si druhý jako odsouzený odpykával desetiletý trest za pokus o útěk přes hranice. Oba na Jáchymovsku zůstávají i po odchodu z prostředí, jež je svedlo dohromady. Každý však z jiného důvodu: Maleček proto, že chce zůstat nablízku svým bojovým druhům, Havelka proto, že se v nové společenské situaci nemá už kam vrátit. Náhoda tomu chce, že nakonec obývají společný dvojdomek. Oba jsou poznamenáni radioaktivním zářením, kterému byli dlouhá léta vystaveni: Maleček skoro nevidí, Havelka přišel úplně o vlasy a má nemocné ledviny. Je však mobilnější, a tak obstarává nákupy a drobné práce kolem domu. Maleček nese politickou liberalizaci Pražského jara jako zradu revolučních ideálů a ve vzpomínkách se neustále vrací do doby protinacistického odboje i poválečného revolučního nadšení, kdy vše bylo tak jednoduché a přehledné. Havelka je spíše smířen s osudem a soustřeďuje se na každodenní drobné povinnosti. Po hasičském bále, dva dny před 21. srpnem, rozbije však v opilosti kamenem okno Malečkova pokoje. Soused není v tu dobu doma a po nočním návratu považuje vše za atentát kontrarevolučních živlů; v tomto duchu také druhý den "vyslýchá" Havelku, který vše přizná a vysvětlí. Napětí mezi oběma muži dále vzrůstá poté, co Maleček obdrží telegram se zprávou o smrti svého bývalého velitele. 21. srpna ráno odjíždí do okresního města na komunistický sekretariát, kam je pozván. Zpovzdálí jej doprovází Havelka, tak jak to dosud dělal kvůli jeho slabému zraku vždy. Na silnici je potkává první nákladní vozidlo s okupačními vojáky. Oba jsou však svými vnitřními starostmi zaujati natolik, že to ani nezaregistrují.
Těžiště Dostálovy novely leží ve vnějškově neprojevovaném, ale vnitřně dramatickém vztahu dvou různých charakterů na pozadí předokupační atmosféry. Ta je v textu zachycena jen v náznaku, zamýšleného účinku autor dosahuje i využitím faktu, že celkové historické okolnosti jsou čtenářům známy. Odkazují k nim jen sporé citáty z denního tisku, který protagonisté čtou, kusé úryvky rozhlasových zpráv a v neposlední řadě také dusná, neidentifikovatelným napětím nabitá atmosféra pozdního horkého léta. Veškerá pozornost je tak soustředěna k oběma postavám. Ty jsou představovány důsledným střídáním dialogických nebo monologických promluv s detailními, až filmově zachycenými gesty, rysy obličejů, mimikou. Častými citoslovci, onomatopoickými výrazy, citacemi písní, které znějí z reproduktoru při hasičském bále, apod. se autor snaží vyvolat také zvukovou sugesci. Velký prostor je věnován záznamu myšlenkových pochodů obou protagonistů. Věrné kopírování jejich průběhu, se všemi trvalými obsesemi, návratnými motivy minulostními i aktuálními (např. Maleček si neustále v duchu opakuje telefonní číslo svého bývalého velitele), neodbytnými slovy a obrazy staví čtenáře do takřka bezprostředního kontaktu s postavami. U obou protagonistů je znatelná tendence k udržení kontinuity vnitřního přesvědčení. Maleček ani chvíli nepochybuje o správnosti všeho, na čem se účastnil, Havelka dospívá k totální dějinné deziluzi. Otevřený závěr dává dnešnímu čtenáři tušit i pravděpodobně tragické pokračování obou osudů. Svou dějinnou skepsi prezentuje autor v Blížencích zcela nezakrytě: tam, kde jsou v popředí velké ideové koncepce, není místo pro konkrétní lidský osud; historickou perspektivu ztrácí jak utlačovaní, tak jejich trýznitelé.
Blíženci jsou v pořadí desátou částí proponovaného cyklu, který ZENO DOSTÁL (nar. 12. 11. 1934 v Konici) založil na paralele se 12 znameními zvěrokruhu. Tento ambiciózní a ojedinělý projekt začal vycházet v r. 1981 a klade si za cíl vytvořit panoramatický obraz proměn hanácké vesnice a především jejích obyvatel od 30. let tohoto století, byť se jako v případě Blíženců svému prostředí geograficky vzdálili. Autorovy tvárné postupy inspirované naturalismem a soustředěné k jazykově ozvláštněné a až mučivé introspekci postav (dle některých dobových kritiků neakcentující dostatečně třídní aspekt sociálních vztahů) spolu se snahou neobcházet dobová tabu, to vše vedlo k postupně narůstajícím obtížím při vydávání jednotlivých částí cyklu. Mohou o tom svědčit i změny nakladatelských podniků u dosud vydaných děl a v některých případech rezignace na zodiakální názvy (Býk, Beran a Váhy, 1981; Lev a Štír, 1983; Vodnář, 1987; Vrata, 1987, pův. Střelec; Rekrut, 1989, pův. Rak; Labuť, 1991, pův. Kozoroh; Ryby, 1994).
Obrazem vesnice jako specifického životního prostoru se Dostál vřazuje do kontextu české vesnické prózy, která svými kořeny sahá až do národního obrození a která prošla značným vývojem od realistického opisu přes ruralistickou tendenci k mýtizaci a ideologické zjednodušování v 50. letech až k tomu typu, kterému se venkov stal významově příznakovým prostředím pro rozkrytí základních dobových konfliktů a který ve značné kvantitativní intenzitě a kvalitativní rozrůzněnosti prochází českou prózou doposud (I. KŘÍŽ, J. PROCHÁZKA, L. VACULÍK, E. KANTŮRKOVÁ, J. KŘENEK, M. KLÁNSKÝ, J. KOSTRHUN, L. KLUKANOVÁ, A. BAJAJA aj.). Lev byl v autorově režii zfilmován pod názvem Král kolonád (1990), Váhy se staly předlohou pro stejnojmennou televizní inscenaci (1992, režie Z. Dostál). Blíženci svou časovou lokalizací a geografickým situováním mimo prostor hanáckého venkova otevírají možnost srovnání s nepočetnými díly, která se vztahují k období násilného konce československého pokusu o reformu socialismu. V souhlasu s oficiálním ideologickým výkladem traktovali toto téma např. J. KOSTRHUN (Svatba ve vypůjčených šatech, 1989) nebo J. ČEJKA (Kulisáci, 1985), v extrémní podobě A. PLUDEK (Vabank, 1974). Dostálova próza se svou atmosférou neuchopitelného napětí a předtuchou blížícího se, ale nepojmenovatelného nebezpečí spíše než opisnému výkladu J. ŠKVORECKÉHO (Mirákl) nebo M. KUNDERY (Nesnesitelná lehkost bytí) blíží pojetí, které ve svých dílech naznačili D. HODROVÁ (Podobojí) a O. FILIP (Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy).
Lit. P. Bílek: Příběhy ze zvěrokruhu, in Z. D.: Býk, Beran a Váhy, Praha 1981; B. Dokoupil: Třikrát z někdejší Hané, Kmen (příl. Tvorby) 1982, č. 13 (o knize Býk, Beran a Váhy); P. Janoušek: Šestá z dvanácti, Kmen (příl. Tvorby) 1987, č.49 (o Vodnářovi) + Vrata neboli Střelec, Kmen 1988, č. 5; J. Lukeš: Kdo je v Rekrutovi Rak?, LidN 31. 1. 1990; M. Petříček: Labutí píseň selství, NK 1992, č. 32 (o Labuti); V. Novotný: První kniha o srpnu 1968, MF Dnes 14. 9. 1993; J. Peňás: Invalidé lágrové civilizace, LD 14. 9. 1993; M. Petříček: Blíženci i protichůdci, NK 1993, č. 32; V. Macura: Zeno Dostal s Zodiac Novels, Czechoslovak and Central European Journal 1992, č. 1; Duše mezi dvěma svátky, LidN 22. 12. 1993 (rozhovor).
(Miroslav Zelinský, Slovník české prózy, 1994)