Historický román z počátků vlády Jana Lucemburského o rozporech mezi osobními ideály a mechanismy politické moci.
Obsáhlý román s podtitulem Příběh o toulavém králi z dob, kdy se ještě netoulal, je opatřen autorovým doslovem shrnujícím jeho chápání historické beletrie a rozdělen do tří částí: Dobytí Prahy, Dvě královny a Počátek toulek. První se odehrává r. 1310 a zachycuje lucemburské vítězství nad Jindřichem Korutanským; druhá je datována léty 1315-16, kdy byl nejmocnější český pán Jindřich z Lipé zbaven úřadu podkomořího a uvězněn na Valdekově Týřově; aktuálním časem třetí části je r. 1319 s roztržkou mezi králem a jeho ženou Eliškou. Ve všech částech (členěných dále graficky do krátkých kapitolek) je ovšem doba děje jen rámcem, do kterého vstupují retrospektivy, zaplňující časové mezery mezi uvedenými daty. - Všichni protagonisté vstupují do děje s velkými sny a ideály. Jan Lucemburský přichází do Čech s vůlí být spravedlivým králem, za jehož vlády nebude v zemi oběšenců. V nekonečných tahanicích s pány i měšťany však poznává, že k politickému úspěchu nevedou vznešené zásady, nýbrž že jeho zárukou je spíše pragmatické sledování vlastních zájmů. Poněvadž "přemýšlí příliš, než aby to bylo královské", a jako vládce neuspěje, vydává se nakonec na toulky, v nichž chce být jen jedním z rytířů, pro které je svět jednoduše rozdělen na přátele a nepřátele. Také Eliška Přemyslovna usedá na trůn s představou, že "vládnout - znamená poslání". Nesmiřitelností k Jindřichu z Lipé však králi nechtěně podkopává půdu pod nohama. Lživé obvinění, že Jindřich z Lipé je zrádce, je také příčinou pozdějšího odcizení mezi králem a Eliškou. Jindřich z Lipé se r. 1320, kdy fakticky přebírá v Čechách moc za nepřítomného krále, může cítit vítězem. Ale vítězství mu hořkne vědomím, že "už vlastně není proč vyhrávat", že život bez velkého snu (a tím pro něj byla Eliška, nikoli královna-vdova Alžběta Rejčka, s níž žije v církví neposvěceném svazku) ztrácí cenu. Porážkou a smrtí končí i sen Kolíňana Frenclina Porka o vzestupu českých měst k síle a bohatství italských městských republik.
V celém románu autor střídá objektivní vyprávění ve 3. osobě s dialogizovanými úseky doprovázenými poznámkou o tom, kdy, kde a mezi kterými osobami se daný rozhovor "mohl odehrát". Tato dialogická intermezza i soustřeďování děje k vypjatým, dramatickým okamžikům svědčí o tom, že i v próze Daněk zůstává do značné míry dramatikem. Postavy románu mají svůj psychologický rozměr (nabývají jej zejména v retrospektivních pasážích s vnitřními monology v nevlastní přímé řeči), ale autor je chápe hlavně jako nositele rozdílných ideových principů; jejich vzájemné střety jsou vlastně konflikty idejí. Daňkova verze počátků Janova kralování zachovává některé obligátní znaky historické prózy jako populární četby (nahlížení do "soukromého" života historických osob, mísení skutečnosti s fikcí, dějová atraktivnost), výše než cíle zábavné a poučné klade však autor ambice filozofické, usiluje o otvírání noetických a mravních otázek. Na historických osobnostech a jejich vztazích ho zajímá především to, co lze modelovat jako obecně lidské. Do deziluze Janovy se tak promítá dobová deziluze autorovy generace z neslavných konců jednoho snu o spravedlivé společnosti a zároveň je Janův osud univerzální metaforou o neslučitelnosti politické moci s ideály a idealismem. - Autorova koncepce historické prózy vychází z jeho noetického skepticismu: Daněk nepředstírá stoprocentní věrohodnost svého obrazu minulosti, spíše nabízí jednu z možných alternativ a nepokrytě dává najevo, že události se tak sběhnout mohly, ale také nemusely. Míří tím k aktivizaci čtenáře: pochybami ho učí být nepředpojatým a hledat na vlastní pěst cestu k pravdě, která je vždy unikavá a nejistá. S autorovou skepsí je těsně spjata i ironie projevující se v paradoxních zvratech děje, v aforistických výrocích vypravěče i postav a v neposlední řadě ve schopnosti sebeironie, jíž jsou z románových figur obdařeni zejména Jindřich z Lipé a Jindřich Korutanský.
OLDŘICH DANĚK (nar. 16. 1. 1927 v Ostravě) začínal jako dramatik již v první polovině 50. let, postupně se jeho tvůrčí rejstřík rozšiřoval i na scenáristickou a režijní spolupráci s rozhlasem, televizí a filmem. Ke zralosti se postupně vypracoval jak v příbězích ze současnosti a nedávné minulosti (televizní seriály napsané společně s J. OTČENÁŠKEM Byl jednou jeden dům, 1976, a Dnes v jednom domě, 1980; divadelní hry Válka vypukne po přestávce, 1976, nebo Zpráva o chirurgii města N., 1981), tak v historických metaforách, ve kterých se stále znovu vrací k otázkám vztahů jedince a společenského celku, pravdy a lži, moci a bezmoci, ideálních představ a prozaické reality (divadelní hry Dva na koni, jeden na oslu, 1972; Vévodkyně valdštejnských vojsk, 1980; Vy jste Jan, 1987; televizní inscenace Kardinál Zabarella, 1968; Břetislav a Jitka, 1974, aj.). Také v próze dělí svůj zájem mezi současnost (Únosce, 1969; Žhářky a požárnice, 1980) a historii. Román Král utíká z boje je závěrečným (byť nejdříve vzniklým) svazkem volné trilogie, v níž příběh vladařské prohry rytířského krále doplnil autor kontrastním osudem Václava II., který se stal úspěšným vladařem jen proto, že nedostál svým snům o rytířství (Král bez přílby, 1971), a detektivním "mezipříběhem" o vraždě Václava III. (Vražda v Olomouci, 1972). Historické povídky shrnul do svazku Nedávno ... Útržky z běhu času (1985). Podle druhé části románu Král utíká z boje natočil Daněk ve vlastní režii film Královský omyl (1968).
Daňkův román se řadí k linii skepticky laděné prózy odhalující a zpochybňující historické mýty, kterou vedle Daňka reprezentují K. MICHAL (jeho novela Čest a sláva, 1966, stála s Daňkovým románem na počátku nového oživení zájmu o historické látky), J. ŠOTOLA, V. ERBEN, F. PEROUTKA, J. ŽÁČEK, V. KÖRNER a nejnověji V. MACURA. Se ŠOTOLOU, MICHALEM, ERBENEM a MACUROU (ale i s V. NEFFEM) pojí Daňka také výrazná autorská ironie. Rozvoj celé této linie je úzce spjat s obdobnými tendencemi ve společensko-kritické próze ze současnosti, jak ji na konci 60. let chápali např. M. KUNDERA, L. VACULÍK nebo J. PUTÍK. Modelovostí a výstavbou založenou na střetání protichůdných myšlenek a principů má Daňkova próza blízko k tvorbě K. ČAPKA, ale např. i F. DÜRRENMATTA (příznačně rovněž dramatiků a prozaiků v jedné osobě). Filozofickým rozměrem se Daňkovy romány z přelomu 13. a 14. stol. liší od próz populárních vypravěčů (F. NEUŽIL, L. VAŇKOVÁ, N. BONHARDOVÁ aj.), kterým toto období slouží vesměs jen jako pozadí pro rozvinutí barvitých zápletek milostných a dobrodružných.
Lit. J. Pecháček, Impuls 1967, č. 9; Š. Vlašín: Dramatikův vpád do prózy, RP 10. 11. 1967; (MJV) (= M. Janů-Veselá): Román o nerytířském králi, Práce 29. 9. 1971 (o Králi bez přílby); M. Suchomel: Přítomnost českého románu o minulosti, in SPFFBU, D 22, Brno 1975 (o Vraždě v Olomouci); Š. Vlašín: Renesance historické prózy (o Králi bez přílby) + Mezipříběh o kralovraždě (o Vraždě v Olomouci), in Ve škole života, Praha 1980; W. Nawrocki: Komentarze do rozwoju czeskiej powiesci historycznej, in Wspólczesnosc i historia, Katowice 1982; B. Dokoupil: Kniha apokryfů, Kmen (příl. Tvorby) 1986, č. 9 (o knize Nedávno...); P. Janoušek: Konečně!, Tvorba 1988, č. 23 (o divadelních hrách); F. Všetička: Kompozice Daňkovy Vraždy v Olomouci, in sb. Česká historická próza (1945-1985), Opava 1990; M. Suchomel: Čas románu, in Literatura z času krize, Brno 1992; V. Königsmark in Kol.: Český Parnas, Praha 1993 (o Vévodkyni valdštejnských vojsk); V. Kudělka: O. D. mezi prózou a dramatickým uměním, in sb. Česká historická próza (1945-1985), Opava 1990; J. Lukeš: Čas a místo: dramatické tenze, in Orgie střídmosti aneb Konec československé státní kinematografie, Praha 1993.
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)