Próza o střetu mladé nekonformní učitelky s korozivní atmosférou maloměsta.
Semestr života je graficky členěn do několikastránkových úseků. Příběh učitelky češtiny a dějepisu, která se po ukončení studií na vysoké škole dostává na umístěnku do západočeského maloměsta Vraná, se odehrává od konce léta do začátku zimy v blíže neurčené přítomnosti (próza byla dopsána 1971 a reálie ukazují k 60. rokům). Po příjezdu do Vrané hrdinka zjišťuje, že se většina učitelského sboru přizpůsobila ospalému a lhostejnému duchu maloměsta a přestala si dělat iluze o zájmu rodičů na výchově vlastních dětí. Její zvyk mluvit přímo, vyhraněná představa o životě a výchově a smysl pro recesi jí v konzervativním prostředí udělají mnoho nepřátel. Zanedlouho se dostane do střetů a nejen ve městě, ale i v učitelském sboru se setká se závistí a žárlivostí. Její kamarádský přístup k žákům má zpočátku velké úspěchy, po náhlém vyhrocení sporu s Romem Kočtúchem se však obrací proti ní. Rozvíjející se přátelství se vzdělaným farářem přeruší pomluvy, anonymní dopis a farářova neochota odporovat zlu. Problémy ve škole vyvrcholí sporem o pojetí školní výzdoby, v němž hrdinka poznává setrvačnost, pohodlnost a nechuť sboru k sebemenším změnám. Po necelém půlroce pedagogického působení je na pokraji rezignace. První semestr života, v němž dotěrné nabídky mužů s nadhledem odmítala, pro ni končí tím, že ji brutálně znásilní parta opilých závozníků.
Próza je napsána ich-formou. Příběh není rozvíjen lineárně; jednotlivé epizody ze školního a maloměstského prostředí se doplňují a vysvětlují, jedna přechází bez přeryvu v druhou, vzájemně se kříží s reminiscenčními pasážemi. Děj je podáván z pohledu hlavní hrdinky; v expresivním vyprávění kontrastují lyricky laděné pasáže s hovorovými a slangovými výrazy a vulgarismy. Jednotlivé příhody vypravěčka doprovází ironickými a sebeironickými komentáři, její práce s frázemi a klišé dodává textu groteskní a parodický charakter. – Semestr života není pouhým zobrazením střetu mládí s maloměstem. Mladá učitelka se zpočátku domnívá, že je schopna se s městem sžít a pozměnit je ("Zabudovat se. Vměstnat. Vměstnat do tohohle města, najít si svoje místo, svoje souvislosti."), nakonec však zjišťuje, že se jí nic z toho nepodařilo. ("Já si tady totiž za půl roku nedokázala získat jednoho jediného člověka. A kým jsem tu pohnula, tím jsem pohnula proti sobě.") Strnulé maloměstské prostředí v ní urychlilo vystřízlivění z představy, že je možno žít s okolím v souladu, po svém a svobodně. Zjišťuje, že její ideály jsou v praxi nepoužitelné, ztrácí dosavadní opory a neví, v co by věřila. Zbývá jí jen možnost přizpůsobit se prostředí, v němž žije a pracuje. Zároveň zatouží po muži, který by jí byl oporou, a po dítěti. V závěru prózy se motivy fyzického a duševního násilí, které prostupují celou prózou, slévají, motiv dítěte, který zároveň znamená naději, se mění v krutý žert. "Učitelčin pád je krachem víry v reálnost naděje, že lze lidskou společnost mravně a kulturně povznést změnou řádu" (M. JUNGMANN).
JANA ČERVENKOVÁ (nar. 18. 1. 1939 v Praze), původně učitelka, po r. 1989 krátce redaktorka Literárních novin, se zaměřuje především na citové a morální problémy dospívajících dívek a mladých žen. Většinu svých próz adresovala dětskému čtenáři. V úspěšné prvotině, románu Čtyřlístek pro štěstí (1969), citlivě zachytila osudy třináctiletého děvčete, které se po smrti matky dostane do dětského domova, následující próza My dva doma (1976), určená čtenářům mladšího školního věku, je soustředěna ke vztahu dvou sourozenců v současné rodině. V románu pro dívky Krok přes práh (1978) se zaměřila na první střety patnáctiletých s životní realitou a na problém hledání důvěry a odpovědnosti za vlastní jednání. Po své dosud nejlepší próze Semestr života vydala psychologický román s antihrdinkou Věno pro Yvettu Márovou (1989), s kritickou nekompromisností poukazující k demoralizujícímu vlivu všeobecné přetvářky a faktické konzumnosti "reálněsocialistické" společnosti na generaci nedávných maturantů. Próza Jak vypadá Nic (1994), vyprávěná z hlediska ženy středních let, je příběhem manželského odcizení na pozadí politických okolností normalizační doby.
Semestr života sice vyšel v edici Třináct, určené především mládeži, je však prózou se širším čtenářským dosahem. Deziluzivním pohledem na střet mladého člověka s konformismem starších generací a rigidními společenskými mechanismy navazuje na linii prózy 60. let s touto tematikou (vedle románu pro mládež J. ŠTROBLOVÉ Nemalujte srdce na zeď, 1966, např. povídky J. BENEŠE, román J. PROCHÁZKY Přestřelka nebo některé prózy z edice Život kolem nás). Poněvadž dílo čekalo na vydání celé desetiletí, zařadilo se k prozaické vlně z přelomu 70. a 80. let, v níž byl tematickou dominantou vstup mladého člověka do života (P. BARTŮNĚK, Milión bláznivých chutí, 1982; A. PRESLER, Beatles se stejně rozpadli, 1982; A. BERKOVÁ, Knížka s červeným obalem, 1986, aj.). Drsností podání a pokusem poukázat na závažné problémy se Semestr života řadí k nejprůkaznějším hodnotám oficiálně vydané prózy 70. a 80. let.
Lit. (al) (= H. Hrzalová): Proměny v dívčí literatuře, RP 25. 11. 1969 (o Čtyřlístku pro štěstí); Co stojí naděje, in J. Č.: Semestr života, Praha 1981; PZ (= P. Zápotočný): Ochranný obal dětství, Tvorba 1981, č. 50; V. Heger: Román o ztrátě optimismu, Rt 19. 1. 1982; Z. Heřman, ZM 1982, č. 6; -k-: Provokatérka pravdy, SvS (venkov) 14. 1. 1982; J. Lukeš: Ve škamnách reality, Práce 13. 1. 1982; (vln) (= V. Novotný): Ostře sledovaná učitelka, ZN 6. 2. 1982; Š. Vlašín: Průboje a stereotypy mladé prózy, in Na přelomu desetiletí, Praha 1985; M. Jungmann: Kniha, o které se hovoří, in Cesty a rozcestí, Londýn 1988; o Věnu pro Yvettu Márovou: R. Ditmar, ZM 1990, č. 2; B. Dokoupil: Podoby příběhu, LitM 1990, č. 1; V. Novotný: Mladá žena před rokem 1989, ZN 3. 2. 1990 ; A. Haman, ČJL 1992/93, č. 9/10; P. Švanda: Jak vypadá Nic v Atlantisu, LD 27. 6. 1994 (o knize Jak vypadá Nic).
(Jiří Zahradnický, Slovník české prózy, 1994)