Společensko-politický román z prostředí českých intelektuálů o atmosféře a důsledcích stalinismu.
Román, uvedený motem z J. A. RIMBAUDA, je rozdělen do čtyř částí ("sešitů"), v nichž se střídají kapitoly dvojího druhu. Jedny jsou označovány titulem Ze zápisků padesátiletého, obsahují deníkové záznamy hlavní postavy, historika Václava Havlína, a sahají od r. 1949 do začátku 60. let (jejich jednotlivé úseky, nadepisované daty, nejsou uspořádány chronologicky, nýbrž "na přeskáčku"). Druhé mají samostatné názvy, ale současně i společný podtitul Stará fotografie, jako celek vytvářejí kroniku rodiny Havlínů a zabírají dlouhé období od r. 1911 do r. 1945. Havlínovy zápisky se soustřeďují hlavně na dobu všeobecné podezřívavosti a vykonstruovaných procesů v 50. letech. Václav prochází totalitní mašinérií zdánlivě nedotčen, sám se nestává její obětí. Jinak se však vede jeho příteli Bedřichu Pryllovi. Václav se sice brání uvěřit v Bedřichovu vinu, na druhé straně však odmítá přiznat omyl komunistické strany, nemluvě už vůbec o zlé vůli. Ujme se Pryllovy dívky Heleny Killerové, a když je přítel odsouzen, ožení se s ní. Odhalení Stalinova kultu v r. 1956 dává Václavovi odpověď na dilemata a nejistoty uplynulých let. Když je pak Pryll propuštěn z vězení, vzdá se Václav Heleny a umožní jí, aby se k Bedřichovi vrátila. Staré fotografie sahají až ke sňatku Václavových rodičů Františka a Anežky. Velká pozornost je v nich věnována Anežčinu milostnému vztahu ke švagru Janovi a v druhé půli románu ideovému sbližování Václava s Bedřichem Pryllem, představitelem komunistické inteligence 30. let. Pod jeho vlivem Václav nachází své místo v odporu proti nacismu a po válce vstupuje do komunistické strany.
Kompozičně je román vybudován na paralelách mezi třemi milostnými trojúhelníky: 1. Václavovi rodiče a matčin milenec Jan; 2. Václav Havlín, jeho láska ze studentských let Jolana a její manžel; 3. Bedřich Pryll, Václav a Helena. Od tohoto konstrukčního schématu Březovský přechází k širšímu obrazu doby a vytváří důmyslně prokomponovaný celek, složený z množství epizod a podobizen jednotlivých postav. Způsob řazení motivů, kapitol, jakož i střídání časových pásem vychází z principů paralelismu a kontrastu. Především jde o vztah dvou časových pásem. V případě osobního bilancování Václava Havlína je důraz kladen na subjektivitu vypravěčových reflexí. S tím kontrastuje objektivismus rodinné kroniky Havlínů, tvořící druhou časovou i vypravěčskou rovinu románu. Funkčně lze "staré fotografie" vymezit jako zásobnici životních zkušeností, z nichž vychází filozofie "zápisků padesátiletého". Zvláštní postavení zaujímá v románu předposlední kapitola, nazvaná Noci Jindřicha Markuse, jež je vnitřním monologem totálně rozvrácené osobnosti ortodoxního stalinisty, pro kterého destrukce Stalinova kultu znamená konec vlastního světa (důsledkem je pro Markuse absolutní negace - vražda manželky a následující sebevražda). Tímto vyústěním vytváří autor nečekaně prudký kontrast k převládající harmonizaci vztahů jednotlivých postav i motivů v ostatních částech díla, které je jako celek především výpovědí o životních zkušenostech a deziluzích autorovy generace.
BOHUSLAV BŘEZOVSKÝ (25. 11. 1912 v Rohozné u Poličky – 24. 6. 1976 v Praze) působil po většinu života jako nakladatelský a časopisecký redaktor (mj. byl v letech 1955-57 vedoucím redaktorem časopisu Květen). Do literatury vstoupil na začátku 40. let. Jeho první romány Blíženci života (1940) a Člověk Bernard (1945, r. 1969 byl vydán znovu pod názvem Vzdušné zámky) jsou existencialisticky laděné psychologické studie vnitřně rozkolísaných introvertů. V 50. letech se přiklonil k metodě socialistického realismu, a to posílilo v jeho díle epický prvek; psychologickou drobnokresbu a lyrismus zároveň vystřídal důraz na typizaci postav. Z tohoto období jsou romány Lidé v květnu (1954) a Železný strop (1959), zachycující rozdílné postoje inteligence ke Květnové revoluci 1945 a k únoru 1948 (později byly vydávány v jednom svazku pod společným titulem Železný strop). Román Věční milenci tedy na předchozí díla jednak navazuje (zachycuje další výrazný dějinný zvrat v r. 1956, který od komunistických intelektuálů opět vyžadoval zaujetí stanoviska), jednak je přehodnocuje. Hrdina je méně pevný ve svém názoru, jeho komunistická víra je značně rozkolísaná. Svým způsobem tu vlastně Březovský navazuje na OTČENÁŠKOVA Občana Brycha a do jisté míry předjímá vlnu společenskokritických románů konce 60. let (L. VACULÍK, Sekyra; M. KUNDERA, Žert; K. PTÁČNÍK, Šestapadesátý, 1967; J. PUTÍK, Brána blažených). V pásmu "starých fotografií" je zřejmá návaznost na tradici českého psychologického románu (K. M. ČAPEK-CHOD, J. HAVLÍČEK, V. ŘEZÁČ aj.). V dalším tvůrčím období Březovský dočasně opustil rozsáhlou epiku a věnoval se spíš tvorbě dramatické a novelistické (alegorická politická novela Joachym aneb Vládychtivost, 1967; hra Všechny zvony světa, 1967). K románu se vrátil na začátku 70. let knihou Čistá duše (1971), která líčí osudy mladého ctižádostivého hochštaplera v období po 1. svět. válce. Tento román měl být součástí rozsáhlejšího cyklu, práci na dalších dílech však spisovateli překazila smrt.
Lit. V. Dostál: Stylový uzel, KT 1966, č. 10; J. Dvořák: Milenci v čase a prostoru, Pochodeň 14. 4. 1966; Z. Kožmín: Román a metoda, Plamen 1966, č. 3; V. Novák: Proměny románu, LitN 1966, č. 4; M. Pohorský: Bilance jednoho života, Impuls 1966, č. 3; Š. Vlašín, RP 15. 2. 1966; V. Dostál: Aktuální román o intelektuálech, in S realismem na křižovatce, Praha 1975 (o Železném stropu) + Ironie literatury a ironie života, in Zrcadla podél cesty, Praha 1987 (o Čisté duši); E. Lukeš in B. B.: Železný strop, Praha 1986.
(František Ryčl, Slovník české prózy, 1994)