Reportážní román ze zdravotnického prostředí.
Obsáhlá próza zachycuje denní chod života v okresní nemocnici a v jednom z přilehlých zdravotních obvodů. Její tři části (Anamnéza, Diagnóza, Terapie) jsou rámovány prologem a epilogem. V každé z nich se nepravidelně střídají kapitoly vytvářející čtyři dějová pásma, která se na několika místech navzájem dotýkají nebo prolínají. Svět pacientů zastupují bacilonosiči Prepsl a Bartůněk. Prepsl je bývalý tulák, ale po čase izolaci přivykne; naproti tomu Bartůněk umírá, když pozná, že žádné z jeho šesti dětí není ochotno se o něj postarat. Postava zdravotní sestry Marie Sahulové, přeložené z trestu do terénu, spojuje prostředí nemocnice s horským a sociálně zanedbaným obvodem. Marie se pod dohledem zkušené "babi" rychle učí zodpovědnosti a zakrátko sama zvládne akutní případ porodu během převozu rodičky do nemocnice. K manželství směřuje její vztah k ošetřovateli koní Petrovi. Třetí pásmo se soustřeďuje kolem primáře Pařízka a chirurgického oddělení. Pařízek získá autoritu úspěšnou implantací kardiostimulátoru, kterou zatím prováděly jen specializované výzkumné týmy, ale i poté zůstává vnitřně nejistý (odcizil se mu syn, po dřívějších zkušenostech se obává nevyzpytatelných "kádrových mlýnů"). Sepětí profesní a soukromé problematiky charakterizuje i poslední dějové pásmo, sledující ambiciózního, ale nepříliš schopného doktora Hartla a jeho ženu, gynekoložku Kateřinu, která manžela podvádí s psychiatrem Semanským. Knihu vedle toho zalidňuje množství epizodních postav.
Román je komponován jako extenzivní mozaika, v níž se lidské činosti a osudy skládají do celku působícího dojmem jednotného, ale různotvárného proudu života a v níž je hierarchizace motivů a epizod ponechána do značné míry na čtenáři. Základním tvárným prostředkem, jímž Branald vyjadřuje sepětí rozmanitých životních jevů, je montáž. V prologu a epilogu jsou vedle sebe postaveny nespojité výjevy z různých oddělení nemocnice. V dějových pásmech je zachovávána návaznost, ale montážní princip se projevuje v útržkovitosti, v postupném - a někdy inverzním - podávání informací, a hlavně v neustálém prolínání vypravěčské řeči a vnitřního toku vědomí jednotlivých postav (graficky jsou vnitřní monology, zabíhající nejednou do minulosti, odlišeny tím, že příslušný odstavec začíná malým písmenem). I řeč vypravěče přitom kolísá mezi póly konstatujícího, objektivního popisu a psychologického vhledu. – Základ vyprávění je reportážní, opírá se o důkladnou přípravu v terénu, což se projevuje i v množství užitých medicínských termínů. Branald přitom není jen nezaujatým svědkem. Jeho autorský postoj, pro nějž byly vždy charakteristické sympatie k činorodým, podnikavým lidem a pojetí práce jako každodenního dobrodružství, nachází uplatnění hlavně ve způsobu, jakým jsou dotvářeny skutečné lidské osudy. Bez vnějškových komentářů klade Branald proti sobě obětavost, kterou nachází i v trochu švejkovské postavě bacilonosiče Prepsla, a hrubý egoismus, jak jej ztělesňují zejména Bartůňkovi příbuzní. Pro Vizitu je příznačná deziluzivní, ale nikoli rezignující koncepce občanské a lékařské etiky jako neustálého hledání pravdy a skutečných životních hodnot v rozporech mezi zdáním a skutečností, přáním a povinností, sobectvím a odpovědností.
Ve Vizitě Branald syntetizoval své zkušenosti z dvou rozdílných etap vlastní tvorby – z 50. let, kdy psal rozmáchlé historické fresky (Chléb a písně, l952; Král železnic, 1959), a z 60. let, kdy se jako reportér zapojil do úsilí české prózy o neschematické zachycení současnosti (Ztráty a nálezy, 1961; Promenáda s jelenem, 1963; Důvod k zabití, 1969). V historických prózách si osvojil techniku polyfonní románové kompozice a uměřeného domýšlení autentických životních příběhů, v reportážních souborech se zbavoval prvků didaktismu a spoléhal stále výrazněji na výpovědní hodnotu samotných životních faktů. – Metoda spojující rysy románu a literatury faktu zůstala pro Branalda typická i v 70. a 80. letech (Dva muži v jedné válce, 1979; Zrození velkoměsta, 1985). V části své tvorby (zvláště v biografických románech Zlaté stíny, 1980, a My od filmu, 1988) se autor zároveň vracel k starosvětskému, lehce ironizovanému idylismu své románové prvotiny Stříbrná paruka (1947) a vzpomínkové knížky Skřínka s líčidly (1960). Ve svých nejnovějších knihách rekapituloval vlastní zkušenosti s literární tvorbou, redaktorskou činností a veřejným působením vůbec, a to formou jednak fejetonistickou (Andělské schody, 1990; Báječní muži na okřídlených ořích, 1992), jednak memoárovou (Živé obrazy, 1992).
V kontextu českého románu druhé poloviny 60. let je Vizita dílem osamoceným. Zatímco vůdčí romanopisci doby (M. KUNDERA, L. VACULÍK, J. PUTÍK aj.) směřovali ke koncepci románu kladoucího základní filozofické a existenciální otázky, Branald si zachovával kritickou nedůvěru k metafyzickému uvažování. Dával přednost jednotlivému před obecným, empirickému životnímu detailu před scelující filozofií života. Je to postoj, který v české próze obecněji krystalizoval (nejvýrazněji v prózách edice Život kolem nás) po vystřízlivění ze zjednodušujících iluzí 50. let. Jeho horizont Branald ani později nepřekročil. - V 70. a 80. letech na Vizitu tematicky navázala vlna profesních románů z lékařského prostředí (J. DIETL, O. DUB, Z. FRÝBOVÁ, V. STÝBLOVÁ, P. ČERBÁK aj.). Na motivy románu natočil K. KACHYŇA filmy Pozor, vizita! (1981) a Sestřičky (1983).
Lit. A. Haman: Aškenazy a B. v "masce" reportérů, ČLit 1963, č. 2; O. Rafaj: Vizita v našich pořádcích, LitN 1967, č. 50; J. Dvořák: Vizita po Nálezech, Pochodeň 13. 3. 1968; A. Jelínek: Věrohodnost A. B., Plamen 1968, č. 5; S. Sýkorová: Dokument v umělecké próze A. B., Impuls 1968, č. 7; Š. Vlašín: Román - reportáž, RP 7. 5. 1968; J. Hrabák: Některé vývojové proměny poválečné angažované prózy, ČLit 1971, č. 1-2; B. Dokoupil: Dědeček kinematograf, Tvorba 1989, č. 29 (o knize My od filmu); J. Zizler: Ó, múzy!, Tvar 1991, č. 4 (o Andělských schodech); M. Petříček: Obrana v pravý čas, LitN 1992, č. 22 (o Báječných mužích na okřídlených ořích); J. Lukeš: Vzpomínkové obrazy živé i neživé, LidN 25. 3. 1993 (o Živých obrazech).
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)