Prozaická koláž o spisovateli vyhnaném do emigrace, o jeho hledání osobní identity a smyslu psaní.
Hlavní postavou i vypravěčem rozsahem nevelké (autorem samým ilustrované) prózy je Jiří Bárta, učitel kreslení a spisovatel, který byl v době normalizace vězněn za své kulturní aktivity a v r. 1977 se i s rodinou vystěhoval do Rakouska. Na obživu si vydělává opravami starého porcelánu v umělecké tmelírně (sám jí říká "kytovna umění") v pátém vídeňském okrese. V útržkovitém a chronologii popírajícím pásmu jeho výpovědí se střídají pasáže reflexivní a vzpomínkové. Reflexe mají většinou metaliterární charakter: soustřeďují se k otázce "jak se píše knížka", aby vydala pravdivé svědectví o svém autorovi a době. Vzpomínkové úseky textu se víží hlavně k vypravěčovu dětství. Bárta se narodil za protektorátu a nejranější věk prožil ve Vanovicích poblíž Boskovic. Tam ho zastihl i konec války a později, když už rodina žila v Hradci nad Moravicí a v Opavě, jezdil tam aspoň na prázdniny. Další reminiscenční epizody se vracejí k Bártovým rodičům a příbuzným, kamarádům v dětství i v dospělosti, k ženě Heleně a dětem Petrovi a Helence. Ke vzpomínkám na vojenskou službu se pojí úvahy o mechanismech manipulace s lidmi; objevují se scény ze srpna 1968, z Bártových výslechů na StB a z doby, kdy žil v Ostravě a pracoval v elektrárně. Vypravěč se přitom prezentuje jako člověk nevýbojný, který lpí na domově: nevystěhoval by se, kdyby neměl strach z nového věznění a kdyby jej režim nechal "psát knížky". Mozaiku jeho zážitků dokreslují zmínky o průtazích na hranici při odchodu do emigrace, o těžkých začátcích ve Vídni, o spolupracovnících z "kytovny umění" (jeden z nich, graduovaný architekt Lojzík, se často stává adresátem Bártových výpovědí; vypravěč však užívá také oslovovacích formulí typu "děvčata a chlapci" nebo "dámy a pánové").
Prózu uvádí moto z VONNEGUTOVY knihy Jatka č. 5 o obyvatelích planety Tralfamador, kteří "mohou současně přehlédnout veškeré okamžiky života stejně snadno, jako my přehlížíme celé pásmo Skalnatých hor". Tento citát – stejně jako titulní motiv "kytovaného", slepovaného umění – ozřejmuje Binarovu kompoziční metodu paralelního (zčásti asociativního) přiřazování jednoho textového úseku k druhému bez ohledu na jejich časové i významové relace. Vypravěč má k dispozici střípky života – okamžiky, které jako by trvaly simultánně vedle sebe a podržovaly si svou původní citovou intenzitu. Jeho ctižádostí je složit z nich lidský příběh, který by držel pohromadě a k něčemu směřoval. Pochybuje však – s postupujícím textem stále ochotněji – o ceně vlastního počínání. Má dojem, že mu pod rukama uniká nejen smysl vlastního textu, ale i smysl života: "Je to přípustné, Lojzíku, když ze sochy trčí drát, když věta zůstane nedopsaná, myšlenka nedomyšlená, když po příběhu nedojde k ponaučení? Vede krok do prázdna k cíli? Je užitečným krokem? Ví vůbec někdo, jak se píše knížka? Hledání břehů v pohyblivých píscích... /.../ Nevím, jak se má psát knížka. Nevím, jak se má žít život." Pochybnosti jsou tím palčivější, že autor si ověřuje noetické možnosti literatury na tom, co nejlépe zná: próza je totiž koncipována jako výrazně autobiografická. V úvodu sice obsahuje upozornění na distanci mezi Bártou jako vypravěčem a Binarem jako autorem, ale srovnání jejich životních dat vypovídá o velmi nízké míře vypravěčské autostylizace (autentická je mj. i většina osobních a místních jmen; autentičnost reálií vypravěčova dětství také podtrhuje v textu neustále přítomný stesk po ztraceném domově). - Ambivalentním symbolem nejisté lidské identity a unikavého smyslu života i literatury je pro vypravěče obraz ještěrčího ocasu, který mu jako dítěti zůstal v ruce, byl "živý" a "pohyblivý": i střípky jeho života jsou ulámanými kousky živého organismu. Próza tak vyznívá jako obžaloba dějin, jež rozbíjejí lidské osudy ("vyspravovat, co jsme sami nepokazili, nerozmlátili, neulomili tomu ručičky, nýbrž někdo jiný: nešika, kazisvět, okolnosti nepříznivé, historie"), vypravěč nalézá nicméně úlevu ve schopnosti začínat vždy znovu, v "ještěrčí" schopnosti regenerace. Jeho zpověď je prosycena trpkostí ze zmarněného času, mluvčí se však nepochybně při vší své skepsi bude i nadále pokoušet "pokrývat papír slovy", už pro tu radost, kterou to alespoň občas přináší ("slastné je plynout do neznáma"). – Kytovna umění je próza výrazně politická, vydávající svědectví o praktikách normalizační policejní moci. Spojením svědecké roviny s reflexemi o obecných věcech života a umění nabývá však i rozměru metaliterárního a existenciálního, autobiografický materiál se vymaňuje z úzce osobních motivací a přerůstá ve znak a šifru obecného lidského osudu.
IVAN BINAR (nar. 25. 6. 1942 v Boskovicích) působil jako učitel a v letech 1968-71 také jako redaktor časopisu Tramp. V r. 1972 byl odsouzen na 12 měsíců nepodmíněně za pobuřování (příčinou byla jeho herecká účast v ostravské inscenaci muzikálu P. PODHRÁZKÉHO a J. FRAISE Syn pluku). Po propuštění pracoval jako závozník a strojník v elektrárně; r. 1977 se vystěhoval do Rakouska a od r. 1983 pak působil v rozhlasové stanici Svobodná Evropa v Mnichově. Zpočátku se věnoval hlavně dětské literatuře (Knížka o tom, jak pan Bouda s cirkusem se světem loudá, 1969; dosud nevydané rukopisy S kouzelníkem do světa; Kilo jablek pro krále; Petřík a tři kocouři). Pohádkově groteskní poetiku a dětsky vyhrocené vidění hodnotových protikladů vykazují však i některé prózy pro dospělé - především knížka Kdo, co je pan Gabriel (1974xx, Toronto 1978), podobenství o zosobněném Zlu, jež v masce dobrodince zasahuje do životů obyvatel malého města, a povídka Den, kdy slétly vlaštovky (otištěna společně s prózami E. KANTŮRKOVÉ a K. PECKY ve sborníku Tři prózy z trezoru, 1990), příběh o střetu mladistvé nepřizpůsobivosti s totalitní represí. Dialogem dvou komplementárních hlasů v jednom a tomtéž vědomí je Rozprava v krabici (Mnichov 1985), vyrůstající z pocitů bezčasí a uzavřenosti života v době normalizace. V rukopisu zatím zůstává próza Ohrada a povídkový soubor Náhlé příhody literární. Kytovna umění syžetově (a zčásti i kompozičními postupy: uplatněním metaliterárních prvků a mísením reflexivních pasáží do toku vyprávění) navazuje na autobiografickou prózu Rekonstrukce (1978xx), která je autentickým záznamem okolností autorova odsouzení a věznění.
Binar patří k mladší vrstvě české literární emigrace, která se namnoze rekrutovala z řad poloamatérských divadelníků, a folkových zpěváků (P. PODHRÁZKÝ, K. KRYL, J. HUTKA, V. TŘEŠŇÁK). Autobiografickým, výrazně osobním laděním Kytovny umění navázal na linii české prózy otevřenou v 60. letech K. SIDONEM a rozvíjenou v současnosti především deníkovými díly L. VACULÍKA. Tematikou exilu a vztahu k dočasně ztracenému domovu souvisí Kytovna s prózami J. ŠKVORECKÉHO, J. VEJVODY, J. NOVÁKA nebo K. HVÍŽĎALY (Raroh, 1992).
Lit. J. K. (= J. Kovtun), Svědectví 1980, č. 60 (o knize Kdo, co je pan Gabriel); J. P. (= J. Procházka), Svědectví 1985, č. 76 (o Rekonstrukci); K. M. (= K. Moudrý), Svědectví 1986, č. 77 (o Rozpravě v krabici); M. Petříček: Tříšť vzpomínek, a přece tvar, NK 1991, č. 51; B. Jirásek: Jak se dělá ze střípků umění, NP (Plzeň) 9. 4. 1992; J. Lukeš: Prozaický slepenec, LidN 16. 1. 1992; I. Málková: Svět střepů, MSD 29. 1. 1992; (jz) (= J. Zahradnický) in Kol.: Slovník českého románu 1945-1991, Ostrava 1992 (o Rekonstrukci); I. Harák: V očekávání čtenáře, SČRD 13. 11. 1993.
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)