Próza z valašského venkova, konfrontující životní postoje několika generací.
Próza je tvořena dvěma novelami (První duel, Druhý duel), spojenými postavami i časem a místem dění. Text je členěn do různě dlouhých, obvykle datem či ještě přesnějším časovým údajem označených textových segmentů. V první části rekonstruuje hlavní hrdina a vypravěč, zemědělský inženýr a úspěšný předseda družstva Alois Kvasil, události, které se seběhly od jeho příchodu do družstva na sklonku 60. let (prolínají se dvě časová pásma: několik hodin středy 15. 11. 1978, dne pohřbu samorostlého intrikána Lojzka Koldůcha, jehož tragickou smrt Kvasil možná sám způsobil, a pásmo retrospektivní). Vzpomíná na první setkání s kopaničářem Koldůchem alias Dlúhým i jeho venkovskou paničkou Veronykou, Koldůchovo vydírání (Kvasil využil výzkumů svého předchůdce Landsfelda k napsání vlastní vědecké práce), na rychlou kariéru umožněnou uprázdněnými místy po "osmašedesátnících", seznámení s pozdější manželkou Hanou Opálkovou i na nevěry s magistrou Lašicovou. Ve vnitřních dialozích (Já a alter ego Ty) reflektuje vlastní morální selhání a kompromisy, váží lidské osudy na pozadí historických událostí (násilná kolektivizace a naivní budovatelské nadšení, okupace r. 1968 a následující čistky). Ústřední postavou Druhého duelu je dědeček Kvasilovy ženy, stařík Jožka Opálka, zemitý pasekář. V jeho mnohovrstevnatých vzpomínkách adresovaných střídajícím se posluchačům jsou zachyceny dějiny Opálkova rodu hluboko do minulého století i jeho subjektivní prožitky: celoživotní zvláštní vztah ke Stázce Kvaškové, jenž překvapivě vyústí v jejich společnou smrt (Stázka Opálku otráví a sama spáchá sebevraždu, o čemž se dovídáme z jejího dopisu zaslaného Haně); smrt syna Václava za okupace atd. Opálkova generace řídící se rodovými archetypálními stereotypy je konfrontována s utilitární a pragmatickou generací synů a racionální "počítačovou" generací vnuků. Součástí textu jsou fiktivní zápisky stařenky Opálkové, úryvky z lidových písní a korespondence. Ve vzpomínkách dalších postav je tentýž děj často nazírán z různých subjektivních úhlů.
Duely se od obvyklého standardu vesnické prózy liší složitou kompozicí a významovou výstavbou (komplikovaná symbolika a metaforika). Jedním z ústředních témat je plynutí času a proměna člověka a společnosti v něm, problém kontinuity a diskontinuity minulého a přítomného, úsilí dobrat se autentických základních hodnot ve světě zpřetrhaných vazeb, jejich opětovné nalézání. Bajaja se retrospektivami vrací do vypravěčova dětství, kříží děje, prostřednictvím filmových "střihů" a četných digresí mísí lyrické a přírodní pasáže i snové, fantaskní a pohádkové motivy s realitou, nevyhýbá se erotice, aktualizuje mýtus a kulturní tradici, náhle mění perspektivu vyprávění (např. střídání ich- a er-formy). Zpřítomňováním minulosti se "několikastupňově /.../ sémantizuje napětí mezi ději odehrávajícími se v čase vyprávění a ději vyprávěnými, jakož i napětí mezi dávnou realitou a přítomným mýtem, v nějž se během času a vyprávění změnila" (P. JANOUŠEK). Aktuální společenská kritika zůstává spíše na okraji, dominuje úsilí o psychologické postižení motivací postav. Základním stavebním prvkem je dialog, v němž Bajaja zručně spojuje spisovný jazyk s autentickým valašským dialektem, včetně charakteristických expresiv, vulgarismů a frazeologismů. Ač se Bajajovo zobrazení generačních střetů pohybuje spíše v poloze nezaujatého záznamu než v rovině hodnotící, přece jen jeho konfrontace vyznívají ve prospěch pasekářské rodové harmonie a prosté moudrosti venkovanů; proti pokrytectví, citové a mravní okoralosti střední generace staví i přímočarost dětských postav.
ANTONÍN BAJAJA (nar. 30. 5. 1942 ve Zlíně), původním občanským povoláním zootechnik, později redaktor Čs. rozhlasu a stálý spolupracovník Svobodné Evropy, zaujal již knižní prvotinou Mluviti stříbro (1982), kompozičně i jazykově pozoruhodným, baladicky laděným příběhem zootechnika Honzy a jeho dívky Pavly, zalidněným rázovitými venkovskými typy. Z prostředí zemědělského družstva na Valašsku je i druhá Bajajova kniha Duely, která na knižní prvotinu tvárně i tematicky navazuje. Díla A. Bajaji nepatří k té větvi vesnické prózy, která prvoplánově zjednodušovala a velebila socializaci vesnice. Důrazem na zachycení psychologické motivace jednajících postav a pokusem o mnohorozměrné uchopení reality, o postižení spojitosti mezi vývojem společnosti a jedince, jsou jeho práce blízké vesnickým prózám J. PROCHÁZKY, I. KŘÍŽE, J. KOSTRHUNA nebo Z. DOSTÁLA. Duely navazují na Sekyru L. VACULÍKA, a to nejen hledáním osobní integrity v krajině dětství, ale i životní filozofií; důraz na vědomí elementárního řádu přírody závazného i pro člověka je spojuje s Vyhnanstvím M. KLÁNSKÉHO. Tematikou Valašska jsou Bajajovy prózy spjaty s četnými, čtenářsky oblíbenými, leč ve srovnání s Bajajou popisnějšími díly J. KŘENKA. Bajaja hojně využívá prostředků moderní prózy (faulknerovské kompoziční postupy, márquezovský magický realismus), v jeho tvorbě se objevují prvky tradicionalistického myšlení (J. KNAP, F. KŘELINA aj.). Je autorem sbírky Pastorální (lyrické texty inspirované narozením Ježíše Krista), vysílané v letech 1992-94 v rozhlase.
Lit. J. Cigánek: Mluviti zlato ..., in A. B.: Mluviti stříbro, Praha 1982; P. Janoušek: Próza, která neztratila paměť, Tvorba 1989, č. 18; Literatura má být i zemitá, Kmen 1989, č. 13 (rozhovor); L. Soldán: Bravo, literární princi!, Rt 5. 4. 1989; M. Jungmann: Vítězní Moravané, in Průhledy do české prózy, Praha 1990; T. Sedláček: S pamětí i s názorem, Rok 1990, č. 1; J. Hoffmannová: "Duely" časů, subjektů, textů, kódů v Bajajových Duelech, ČLit 1991, č. 4.
(Richard Svoboda, Slovník české prózy, 1994)